Současný příběh lásky na pozadí rodinné historie. Jedenatřicetiletá Štěpánka se spolu s rodiči a bratrem podílí na chodu rodinné firmy, ale její hlavní profesí je genealogie.
Do domu otce a syna Michorowských ji přivede zajímavá zakázka. Potomkům kdysi slavného polského rodu má pomoci zdokumentovat jejich historii. Zjištění, jakým způsobem se před více než sto lety poprvé propletly osudy členů její vlastní rodiny s Michorowskými, je pro ni velkým překvapením. Rozmotat záhady minulosti jí pomůže prababiččin deník, o jehož existenci sice od babičky věděla, ale za babiččina života do něj nikdy nesměla nahlédnout.
Kdo jí ale pomůže poradit si se žhavou přítomností v podobě vytrvalého zájmu Valdemara Michorowského?
Ukázka z knihy Štěpánka:
„No konečně! Už jsem si myslel, že si budu muset ty rajtky nakonec navlíct sám!“
Tímhle zvoláním vítal Marek Štěpánku v prostorné garáži záleského zámku.
„Promiň,“ kála se Štěpánka a přitom se spěšně sápala po své tašce, ležící na zadním sedadle, která se odkutálela mimo její dosah. „Myslela jsem, že mám dostatečnou rezervu, jenže ti dva oslové, co se do sebe zapasovali na nejrušnější křižovatce z celého Brna, konkrétně u univerzitky, mě brutálně vyvedli z omylu. Kolem Červeného kostela byla kvůli nim zácpa ve všech směrech a když jsem to chtěla vzít po Veveří, zjistila jsem, že podobný geniální nápad nás mělo asi tak stejně jako těch, co se rozhodli nehledat únikové cesty a vystát si to rovnou.“
Konečně ucho uprchlé tašky polapila a vykročila ke schodišti. Za chůze si na svých hodinkách kontrolovala čas.
„Začínáme v celou?“ ujišťovala se. „Tak to snad stíhám. Mám deset minut, je to tak?“
Také Marek pohlédl na hodinky.
„Dokonce dvanáct.“
„Kolik lidí si vyjede, a co jsou zač?“
„Samí chlapi. Měli by se dostavit čtyři. Firma, co si ježdění objednala, se jmenuje Gleminvest. Jsou tu od včerejška až do víkendu, ale samotný šéf firmy měl přijet až dnes. Podle informací jeho asistentky si střihne koně taky, tedy pokud opravdu přijel. Zatím jsem se s ním nepotkal. Už jsem zjišťoval, jak na tom ti čtyři přihlášení jsou. Šéf jezdit umí, takže ten doprovod nepotřebuje, další člověk je mírně pokročilý a ti druzí dva jsou začátečníci. A než se nadechneš k protestu, ano, vím, nechci po tobě, aby ses půlila. Začátečníky si vezme na povel pan Šafránek. Ale úvodní řeč je na tobě, to je ti snad jasné. Předal bych ty dva Šafránkovi sám, ale v celou čekám hovor v kanclu.“
„Tak upaluj, stihnu to,“ ujistila jej Štěpánka. Zatímco konverzovali, vyběhli schody, mansardou prošli až ke spojovacím dveřím vedoucím do prvního patra zámku a vešli na zámeckou chodbu. Tam se Marek od Štěpánky odpojil.
„Ahoj, nestíhám, v celou mám ježdění,“ zavolala nazdařbůh do předsíně, jen co si odemkla dveře rodičovského bytu, a vpadla do svého pokoje. Rychle ze sebe rvala oblečení a převlékala se do jezdeckého.
Vzhledem k tomu, že na její kvapný pozdrav nikdo nereagoval, bylo zřejmé, že rodiče nejsou doma. Ostatně nebylo divu, touhle dobou. Pracovní den byl v plném proudu.
Štěpánka zaváhala, zda přidat pod jezdecké sako kromě trika ještě jednu vrstvu. Nakonec se rozhodla jít nalehko. Dnes bylo velmi příjemné teplo, na duben až skoro neobvyklé.
V rekordním čase zvládla vše potřebné včetně nazutí vysokých jezdeckých bot a pak už jen spěšně sháněla rukavice a přilbu. Ještě rychlé uchycení vlasů do ohonu, a může pádit.
Bylo jí jasné, že i když má začátečníky na starosti pan Šafránek, úvodní instruktáž bude na ní. Jak se všichni členové rodiny už dávno jednomyslně shodli, pan Šafránek byl upovídaný asi tak stejně jako pískovcové sochy na zámeckém nádvoří. Ale koním rozuměl perfektně a měl je rád. Bohužel už na nich kvůli velkým problémům s klouby sám jezdit nemohl.
Štěpánka vyšla hlavním vchodem do vnitřního zámeckého dvora. Na místě stanoveném pro sraz zájemců o jezdectví, tedy před zadními dveřmi vedoucími do stájí, uviděla stát trojici mužů a namířila si to k ní. Přitom stihla ještě jeden rychlý pohled na hodinky, který ji informoval o tom, že má k dobru přesně jednu minutu. Ulehčeně vydechla a posléze už nasadila profesionálně přívětivou tvář.
„Dobrý den,“ pozdravila, jen co se ke skupince přiblížila na doslech. „Vítám vás na naší společné jezdecké hodině. Jmenuji se Štěpánka Záleská a budu vám k dispozici po celou…“
Náhle se její hlas kamsi vytratil. Přesně v momentu, kdy pohlédla do tváře jednoho ze tří přítomných mužů. Nemohla ho nepoznat. Pár kroků od ní stál syn pana Matěje, Valdemar Michorowski, a hleděl na ni s přibližně stejně jízlivým výrazem, jaký zahlédla v jeho obličeji při babiččině pohřbu. Až na to, že zatímco tehdy se onen výraz jeho tváří jen sotva znatelně mihl, nyní se na ní pohodlně zabydlel.
Štěpánka se zamračila. Ne, tak tohle na ni zkoušet nebude. Není žádné nedospělé trdlo, aby se nechala jakýmkoli jeho výrazem či postojem vyvést z míry. Ten člověk ji nezná, a pokud se rozhodl jí i přesto pohrdat, ať si klidně poslouží. Ona se kvůli tomu hroutit nebude.
Odkašlala si a s dobře hraným klidem svoji uvítací větu dokončila. Jakmile se k ní vrátily zpět tři pozdravy, dotázala se:
„Mám informace, že jste měli být čtyři. Někdo z vás si to rozmyslel, nebo na kolegu ještě počkáme?“
„Není třeba čekat, kolega nedorazí,“ sdělil jí Valdemar a stále z ní nespouštěl oči. Rozčiloval ji, ale nedala to na sobě znát. Vzápětí už si se všemi třemi klienty ujasňovala, že oba zbylí jsou začátečníci, zatímco Valdemar jezdit umí. Ulevilo se jí.
„To nám trošku zjednodušuje situaci,“ řekla. „Běžná praxe je taková, že zdatní jezdci se mohou vydat volně kamkoli, začátečníci se zaškolují s jedním naším zaměstnancem ve výběhu, kam za chvíli přejdeme, a s mírně pokročilými vyrážím já. Vzhledem k tomu, že mírně pokročilé nemáme, budu se vám věnovat já,“ pokračovala a otočila se k oběma začátečníkům, „zatímco vy,“ oslovila Valdemara, „jen co pro vás vybereme koně, nejste vázán žádnými pravidly kromě dodržení doby návratu.“
Valdemar se na ni zazubil.
„Neznám to tady,“ sdělil jí. „Proto bych byl rád, kdybyste nic neměnila na zavedených zvyklostech, považovala mě za mírně pokročilého a ukázala mi nejlepší zdejší trasy.“
Štěpánku jeho slova vykolejila. Okamžik váhala, jak se zachovat. Bylo jí jasné, že pokud k ní ten člověk pociťuje nepřátelství, použije její odmítnutí nejen proti ní, ale možná i proti celé jejich rodinné firmě. Vytasí se s tvrzením, že mu před chvílí sama sdělila, že v ceně služby je asistence dvou lidí, a není tedy solidní využít situace a jednoho pracovníka šikovně ušetřit.
Štěpánka na okamžik nervózně stiskla rty. Nechápala, co Valdemara k vyslovení jeho požadavku vedlo. Pokud vůči ní cítil takové přezíravé pohrdání, jaké četla z jeho očí, bylo by přece logičtější, kdyby se snažil zdržovat se v její blízkosti co nejméně. Místo toho si v podstatě vyžádal její společnost. Chce si snad zahrát na mstitele a po devíti letech jí to jménem Dalibora všechno spočítat, když už je náhoda svedla dohromady?
Tehdy přece Dalibora nijak zvlášť nemusel. Alespoň to Květa tvrdila. Že by k sobě našli cestu až po Daliborově zrušené svatbě? To sotva. Netrvalo přece dlouho a Dalibor se přesunul do Austrálie, kde se usadil a oženil.
Každopádně tím posledním, co by si Štěpánka přála, bylo pohybovat se po polích a lesích ve dvojici s mužem, který o ní smýšlí tak, jak smýšlí. Ostatně, v podobné situaci by nechtěla být vůbec s žádným mužem. Natož s tím, který je přesvědčen o tom, že se už ve dvaadvaceti letech nerozpakovala svádět skoro ženatého přítele své kamarádky.
Pokud už se v minulosti stalo, že ji pracovní povinnosti donutily pohybovat se krajinou s nějakým mužem ve dvou, bylo to vždy v situaci, kdy onen muž měl pramalou jezdeckou praxi a jeho hlavní a jedinou starostí bylo udržet se v sedle. S takovým se samoty mimo dosah a doslech jiných lidí nebála. I kdyby sesedl z koně a chtěl na ni něco zkoušet, dokázala by mu ujet dřív, než by se k ní přiblížil. Od jisté doby totiž dobře věděla, že žádnému muži nesmí dát příležitost octnout se na dosah, chce-li se v jeho přítomnosti cítit bezpečná.
Až ji obešly mrákoty, když ji napadlo, že možná Valdemar pociťuje jakousi zvrácenou chuť zjistit, zda by se stejně lacině jako tehdy k Daliborovi nechtěla chovat i k němu. Třeba ji stíhá těmi svými posměšnými pohledy proto, že je přesvědčen o tom, že stačí lusknout prsty a ona bude k mání!
Přeběhl jí mráz po zádech. Od pana Matěje totiž věděla, že Valdemar nemá žádnou stálou partnerku. Byla šokovaná, když se k ní ta informace dostala. Došlo k tomu minulý týden při kompletaci celého rodokmenu Michorowských.
„Ještě zbývá doplnit rodinu vašeho staršího syna,“ upozornila jej, jen co dopsali potomky mladšího Karla.
„Valdemar nemá rodinu,“ řekl smutně pan Matěj. „Před devíti lety se sice oženil, ale bohužel jeho žena o necelý rok později podlehla těžké chorobě.“
Štěpánka na chvíli zapomněla dýchat.
„Pamatuji si ji,“ hlesla poté. „Jmenovala se Iveta, že? Na té akci jsem se s ní chvíli bavila a zdála se mi moc milá. A říkáte ani ne rok po svatbě? To… to si snad ani nedokážu představit. I když vím, že mojí babičce se stalo vlastně něco podobného, když zatkli dědečka. Ale ona mohla celé roky mít aspoň naději.“
„Nesl to hodně špatně,“ připustil pan Matěj. „Od té doby až dodnes se o žádný nový vážný vztah nepokusil. Alespoň pokud je mi známo.“
A s takovým člověkem by se měla sama potulovat jarní přírodou? Pokud ji dokázal napadnout muž, který se měl za týden ženit a který s Květou už dávno bydlel, co může asi tak čekat od toho, který je sám a maximálně vyhledává jen sem tam nějaké nahodilé známosti?
Štěpánka si vůbec neuvědomovala, jak náhle zbledla.
Jen co přišli do stájí, spěšně se přitočila k panu Moravcovi, který zde byl hlavním stájníkem.
„Mám prosbu,“ sdělila mu tlumeně. „Zákazník, i když jezdeckou praxi má, požaduje doprovod. Já s ním ale jet nechci. Nevzal byste to za mě? Zastoupí vás pan Šafránek a já si vezmu místo něj nováčky.“
Pan Moravec se na ni zpytavě podíval. Štěpánku znal jako ženu, která k sobě dokáže být velice tvrdá a náročná. Když ji před pár lety v ježdění zaučoval, nikdy neškemrala o žádné výhody, ať už z titulu, že je žena, nebo že patří do rodiny majitelů. Z toho důvodu si získala jeho sympatie i úctu. A tak namísto toho, aby se pídil po pohnutkách, jež ji k její prosbě vedly, jen lehce kývl. Štěpánce se ulevilo.
O několik minut později, zatímco ona vysvětlovala dvěma nováčkům základy jezdectví, se pan Moravec vyhoupl do sedla poklidného valacha Herberta a vyzval Valdemara, aby jej následoval.
Bylo zcela zjevné, že Valdemar je zkušený jezdec. Neomylně si vybral nejlepšího z koní a vyšvihl se na něj s lehkostí svědčící o dlouholetém cviku. Než vyrazil za panem Moravcem, blýskl po Štěpánce nevyzpytatelným pohledem a pak hrdě odvrátil hlavu.
Knihu Štěpánka si můžete koupit v knihkupectví, v eshopech, ale i na stránkách spisovatelky Táni Kubátové.
